MÚR - Múr
Pětice mladíků, co na obalu alba vypadá jako chlapecká kapela z devadesátek, vybublala z islandského podzemí s pozoruhodně vyspělým materiálem. „Múr“ se pohybuje někde na pomezí progresivního metalu, doomu a post-metalu. Výborné album.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Asi se mnou budete souhlasit, když prohlásím, že většina metalových kapel s něžným pohlavím za mikrofonem na sebe už jen kvůli tomuto faktu automaticky poutá pozornost. Jedněmi z této řady jsou i kanadští WETWORK. Tentokráte se však nebudou konat ani tří akordové odrhovačky se sametovým hláskem éterické děvy, ani rádoby operní jódlování za zvuku nasládlých metalových aranžmá.
Čtveřice ze zámoří na nás totiž vybafla s technicky pojatým death metalem, takže ženský hlásek si tentokráte „užijeme“ v podobě growlingu vokalistky Kristen. A to je asi první kámen úrazu této desky. Ačkoliv mám vůči té druhé skupině z výše zmiňovaných ženských vokálních poloh v metalové hudbě obrovské výhrady, musím uznat, že tyto mu asi svědčí nejlépe. Brutální chropot mi v ženském podání přišel vždycky strašně stereotypní a dost výrazným způsobem pohřbívající leckdy úspěšnou snahu hudebníků. Platí to, ať už hovoříme o Sabině Classen a jejich TEMPLE OF THE ABSURD, Rachel a SINISTER anebo hlavně o Angele Gossow z ARCH ENEMY, kde mi její vokál absolutně znechucuje celou tvorbu kapely. Ani v tomto případě to bohužel není jiné. Kristenin growling si to hrne povětšinou v té samé rovině, až člověk jeho poslechem postupně úplně ztrácí pozornost.
A to je docela škoda, protože hudební složka „Synod" zas tak špatná není a nabízí i několik povedených nápadů. Ačkoliv ke slyšení není nic ohromujícího, spíše přehrávání už dávno objeveného, nedá se říct, že by WETWORK úplně slepě kopírovali typické death metalové postupy. Najdou se totiž i případy, kdy se ke slovu dostane snaha vymanit se ze své žánrové škatulky a byť se tomu děje hlavně prostřednictvím infiltrace vlivů vůdců jiných žánrů (rozlámané riffování v šesté „Nature of Repention" zřetelně připomene jistou švédskou pětici), nelze jinak, než tyto pokusy registrovat s povděkem. Hlavně už uvedenou „Nature of Repention" bych klidně mohl doporučit jako jednu z možných budoucích hudebních cest kapely.
V zásadě tedy průměrná a ničím neobvyklá nahrávka, kterou dost výrazně sráží právě nevýrazný vokál. Předpokládám, že zarytí fandové žánru by si na ní to svoje našli, otázkou však zůstává proč tak činit, když nabídka kvalitnější konkurence je ještě pořád dostatečně bohatá.
Technicky pojatý death metal s ženským vokálem. I přes několik slibných momentů v zásadě průměrná záležitost. Zaryté fanoušky žánru však může zaujmout přeci jen o něco více.
5 / 10
1. Prea Letum
2. Heavens Advocate
3. Shelter Of Hipocrisy
4. Depths Of Greed
5. Crawlspace
6. Nature Of Repention
7. Venison
8. Pontious Pilate
9. The Servants Of Twilight
Synod (2005)
New Start Human (2002)
Temple of Red (1998)
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.